První skok s Leničkou a do toho zvládnuté i ródeo..
No jako vždy jsme jely s kamarádkou na koníky. Vždy když se blížíme blíž ke koním tak mě podivně šimrá v žaludku někdy mi to dělá zle a někdy se musím smát! :-) Pozdravíme majitele koní a jdeme si pro koně. Jenže dnes to bylo jinak vzala jsem si Lenku... a já měla najednou strach ,ale takový uspokojivý. ,,Jéjda" řekla jsem si potichu. ,,No to dneska bude den možná dobrý možná ,že i špatný! "svěřila jsem se kamarádce. ,,Jelikož na ní pojedeš jako první tak tě budu mít na lonžce." uklidňoval majitel. ,,No tak dobře" Vyčistili a osedlali si koníky a šli pomalým krokem na jízdárnu! ,,Tak to jsem zvědavá jak dnešek dopadne" špitla kamarádce.
* * *
Asi čtvrt hoďky bylo vše v naprostém pořádku. Pár koleček kolem jízdárny odklusaných a v kroku nebyl problém ,ale pak nastala ta chvíle.
,,Nechceš si s ní skočit?" zeptal se mne majitel. Ne-ne sotva ji znám a sní se trošku bojím.
,,Ale!.."majiteli se to zřejmě nelíbylo. ,,Hani běž neboj se." pokřikovala na mne kamarádka. ,,Ale já se trochu bojím" Nebyla jsem si tak úplně jistá ,ale nezbývalo mi nic jiného než jí důvěřovat. A to byla ta zprávná cesta kterou jsem se nazačátk svého společného života s vydala. Nakonec jsem sama sebe přesvědčila a řakla ,že to zkusím. Stoupla jsem si s ní tak abych jela kolem plotu a držela ji v levo. Rozběhla jsem se do klusu a před překážou která byla vyšší než má kolena vyskočila a najednou jakoby se vše kolem mne zpomalylo. Podívala se dolů na překážku držela jsem se v sedle a otěže napjaté. Dopadla nohama na zem a cvalem utíkala vřed. Jak jsem ji zastavila tak jsem se k ní přitiskla a pošeptala ,, Jsi moje šikulka a teď i můj vysněný kůň"
Pak js,e to zkusili asi ještě 7krát a dařilo se jí a moc! Od téhle chvíle od tohoto dne byla mým největším přáním a pořát je ,ale už dlouho nebude (brozo ji budu mít!)
* * *
Nachvíly jsem si sí bokem zastavila ,protože jsem měla pocit ,že mi padá helma.
Chtěla jsem slést ,ale majitel řekl ,že to mám udělat v dedě! ,, No tak to jsem zvědavá co se se mno teď stane!" špitla jsem si sama pro sebe. Jednou rukou jsem pustila oteže a tou druhou je pevně stiskla. Jenže se mi to seklo a nebohla jsem posunout obdelník vzadu. Tak jsem jen povolila otěž ,ale stále jsem je držela, ale jak zjistila ,že má prostor k vyblbnutí tak sebou začala házet ,skákat ne místě, prostě skotačit. Mě v tu ránu vyklouzly otěže a tak tak jsem si na hlavě udržela rozepnutou helmu. Takže jednou rukou helmu a druhou jsem ji chytla za hřívu a snažila se být v klidu, nespanikařit a nějak ji dát znamení ,že tohle prostě na mne zkoušet nebude. Nekopala jsem ji ani nemlátila prostě se držela a dělala jakoby nic ono ji to po chvilce přestalo ,ale vzala jsem si z toho ponaučení ,, Nikdy nepouštěj otěže když toho koně pořádně neznáš!" Ale nejen já i Leňa si z toho něco vzala. Uplynul rok a já ji klidně mohu pustit dát nohy ze třenů a nebo raději sedět bez sedla na ní a ni mi neudělá ,protože jsme se za ten rok něco naučily a dokázaly se pochopit. Takže když kci např. do klusu tak jen jednou mlasknu a hned zabere a letí vpřed!
Takže jsme dvojce která se pořád hledala a nakonec se našla!
No tak to byl můj příběh a bude jich ještě mnoho s tím počítám! :-D
Bez tebe Leni to v mém životě prostě nejde!